Archandělův deník #4 - Zahrádkářská kolonie
...Po našem výletě po moři a oceánech jsme dopluli do vyhlášeného přístavního městečka, s ještě vyhlášenější krčmou a tím nejvyhlášenějším pivem,
ve kterém právě smáčím své,solí a mořským vzduchem popraskané, rty. Když tak sedím, piji ten rezavý mok a koukám jak ostatní mí bratři z třetí pěchoty, podstatně mladší, hledají ve svém prázdném korbele alespoň ještě kapičku, vytahuji svitek a pokračuji v psaní.
Mohu začít tím, že je tu na tak rušné město svatý klid a vládne zde mír. Opravdu. Třeba večer prý...
...Aby to šlak...
Z krásné, voňavé hospůdky rovnou do smradlavého, armádního táboru, postaveného před městem.
Ano byli jsme vyhnáni. Proč? Neznám samozřejmě příčinu, nebo účel.
Vím jen, že spolu s námi zakotvila v městečku ještě jedna flotila. Ta čirou náhodou byla rovněž armádní.
Kdo ví co si velitel nepřátelské armády, domýšlel když nás spatřil v hospodě.
Co ho vedlo k tomu přijít k našemu vůdci a vztyčenou pěstí zahájit akci. Mi je známa pouze reakce.
Proto jsme po zaplacení funerálu a všech výloh, včetně odeslání ostatků rodinám, byli vyhnáni za město...
... Díky bohu, naše cesta neměla končit v přístavním městečku. Vůdce, který sám poměrně podlehl kouzlu červených houbiček,
se dozvěděl a poté zmínil nám, prostým vojákům jeho velkolepé armády, že máme v plánu, zpříjemnit si cestu k věčnému zlu a nepřemožitelné temnotě mírumilovnou zahrádkářskou kolonií. Název byl znám široko daleko - "U Hříbečka".
Pár okolo vyprsklo smíchy, neboť poslání byla zcela jasné. Doplnit zásoby houbiček.
Neseděli jsme na vavřínech a hned jsme se vydali na cestu do nebeské zahrady.
Cestu nám zkřížila jen skupina gnolů, která si rozbila čumáky o štíty našich válečníků. Pro zlepšení nálady je pronásledovala ohnivá koule,
která jim přismáhla ocasy. Po cestě nás čekalo ještě Rarachovo údolí. Byli jsme velmi ostražití, ale neboj milý čtenáři, jistě víš, že né ze strachu z raracha. Ostražitost, kterou jsme oplývali, měla za účel spatření živého s plamenem si pohrávajícího raracha.
Nějaký průzkumník ho svým okem spatřil a zmizel ze stezky. Když se vrátil nesl sebou i Raráška s šípem v zádech.
Prý by mu to nikdo nevěřil, že ho viděl, tak donesl důkaz. Po sdělení, že pohled na raracha přináší nesmírné štěstí, žel jeho smrt ohromnou smůlu,
byl velice zklamaný...
...Legendy vyprávěli o zahrádkářské kolonii, která oplývala nejtropičtějšími plody z celých sfér světů.
Návštěvníky vítali otevřenou branou, ze zlata a posázenou diamanty, ohňostrojem nejrůznějších barev a dělobuchy všeho druhu,
vítali je s náručím květin, afrodiziaky vyvolávajíc potěšení, extázi a smyslnost. Nikdo neskrýval zklamání, když jsme dorazili k zavřené bráně,
ze které někdo vydloubal všechny diamanty a pokoušel se i seškrábat zlatý povrch.
Žádný ohňostroj, jen zvadlé květiny, ze kterých veškeré potěšení vyprchalo.
Křik, který se ozval za zavřenou bránou donutil vůdce ke gestu povolující destruktivní kouzla mágům.
Kořeny s mrtvolami nabodnuté na trnech. Rozsápaná zem, hliněné kopce, ze kterých tekla krev. Oživlé květiny sápající se po mladé elfce.
To vše jsme viděli, když se kouř rozptýlil...
...Meče sekali stonky masožravých květin, sekery štípaly trny rostoucí ze země, štíty a přesné hroty šípů odráželi vrhané ostny kreátur.
Magické pole kolem každého bojovníka, zabraňovalo vniknutí jedovým výparům mrtvolných hub do dýchacího ústrojí.
Rychlá akce a skvělá taktika nám umožnila záchranu mladé elfky, která jak se ukázalo, byla jedna z botaniček přísně tajného skleníku,
kde pěstovali a zkoumali masožravé květiny. Při pomyšlení, že její vinnou nedostáváme zaslouženého přivítání, skřípaly zuby těm největším závislákům.
Přišlo na řadu vysvětlování a informace.
"Aby to ďas spral!" zahřměl Velitel."Temnota je dočista všude, na každém kroku, v každém koutě." doplnili důstojníci
"a na nás je abychom do těchto stinných míst znovu přinesli světlo a plamen."
"Nuže do práce, zbavme se toho démona." zavelel Velitel a třeskot mečů o štíty, hřmění hrdel průzkumníků a výboje magických holí se nesli zemí.
Přes údolí až do Přístavního města, kde jeden kněží hlásal konec světa...
...Byli jsme informování o starém skleníku, kde se démon prvně objevil. Odlehlý skleník na kopci, nejde přehlédnout, kolem rostou aleje
"Sithia Nemoaris" pravila botanička, krásná mladá elfka s růžovým kvítkem Sithia Nemoaris, nám známý jako panenský kvítek, za uchem.
Jestli tohle přežiji, rád bych za ní zašel, pozval ji třeba na pivo, nebo alespoň na procházku kolem nebeské zahrady...
...Troubení rohů přerušilo mé výplody fantazie, nepochybně ve vzduchu visel pyl nějaké rostliny vyvolávající vášeň a touhu.
Již plně soustředěný a s mečem ruce jsem se spolu s 3. pěchotou vydal po stopách velitele.
Kopec jsme nepřehlédli.
Nikdo sice neviděl žádné Aleje dříve zmiňovaného kvítka, ani starý skleník, ale ohromný kopec byl v celé zahradě opravdu jen jeden.
Důstojníci rozdělili čety po celém obvodu kopce a čekali jsme co se bude dít. Na povel se ozvalo druhé zatroubení.
Zem se otřásla a zpod země se ozýval vřískot. První mágové Pat s Baratheonem nemeškali a spolu s ostatními přivolali hněv pánů pekel.
Z kopce vytryskl pramen lávy a krůpěje ohně dopadali míle daleko. Vřískot ustal, zem se přestála otřásat.
Nějaký ptáček začal prozpěvovat a usedl na nedalekou větev starého dubu, sluneční paprsky se odráželi od zbrojí válečníků.
Temný bouřkový mrak ale brzy pohltil slunce a kopec se roztrhl, spíše rozletěl...
...Giganticky, temnou magii zmutovaný, děsivý krtek vrhal kusy země všude okolo. Magické štíty dosud odráželi dobře mířenou části půdy,
ale bylo jasné, že tohle nevydrží věčně. Nokuchishi již dal povel k salvě šípů, která se do ohromného krtka zahryzávala po celém těle.
Avšak našim mágům jen tak něco neunikne a místo ohnivých koulí, na krtka vrhali paprsky světla.
Zdálo se to bezúčelné dokud nějaký paprsek nezamířil rovnou k oku. Slepý krtek, přesto okem citlivý na světlo. Krtek na to okamžitě zmizel v zemi.
Myslet si, že se vzdal by bylo šílenství. Velitel přikázal se po bitevním poli co nejvíce rozptýlit ať utrpíme při druhém trhnutí půdy co nejmenší škody.
Země pode mnou zapraskala a než jsem se nadál koukal jsem se krtkovi do zakrněných očí.
Spolu se mnou byli další dva, kteří byli uvěznění v sevřené pěsti té zrůdy. Nokuchishi natáhl šíp a mágové ho kouzlem posilovali.
Na natažené tětivě zářil šíp jako samotné slunce. Krtek, mu však nedal prostor zamířit a brodil se zemí a druhou pazourou metal půdu na všechny strany.
Zaslechl jsem praskání zbroje a bolestné vzdychnutí, krtek nás začal drtit. Jako záblesk se šíp vyprostil z tětivy a svištěl vzduchem jako vítr.
Krtek před světlem instinktivně skrčil a ruku, ve které svíral mne a další spolubojovníky, použil jako obranu.
Ta slepá potvora, měla výborný odhad, neboť šíp se řítil přímo na nás...
... Byl nelidsky obrovský, za to mohla asi ta magie.Nu Osud či zázrak. Říká se tomu všelijak.
Možná pouhá náhoda, že šíp mířený přímo na mne, se odrazil od ramenního chrániče se štítem Malifiarské elitní divize, kde jsem působil jako mladý.
Již dávno jsem ho chtěl strhnout, ale rozhodl jsem se, že své hříchy si navždy ponesu sebou. a Teď mi ten dobře vytvarovaný štít zachránil život.
Očarovaný šíp však svou cestu nezakončil, ještě ne. Šikovně odražený zamířil rovnou k zakrnělé oční bulvě gigantického krtka.
Démon strašlivě zaječel a z oka se začali vířit cáry černých plamenů. Tryskala černá krev, démon běsnil.
Ruka, která nás drtila nás nyní upustila a ujmula se držení oka. Zpod prstů se vyrojili černé plameny a krtek se začal měnit v popel a kouř.
Nefalšovaná černá magie. Nepochybně dílo našeho největšího nepřítele.
Dopad byl tvrdý, až vyrazil dech, ale byli jsme živí. S úsměvem na rtech se k nám začali řítit naši bratři a nad bitevním polem čněl vítězný povyk...
...Rád bych ještě uvedl pár detailů po bitvě, ale to bude muset počkat,
právě jsem zahlédl u táborového ohně onu elfku botaničku, s panenským kvítkem ve vlasech.
Půjdu za ní.
Třeba si hezky popovídáme
a třeba oslavíme velké vítězství...
"Thaesse Me Hen Morvudd"
Paměti prostého válečníka
- Autor: PAT